Příběh z dob Temna

Kdesi hluboko v payonských houštinách, kde je strom na stromu a keře husté, ze stromů padá mech a všudypřítomný smrad z bažin odpuzuje i ty nejodpornější titěrná stvoření. Tam po mechem pokryté nestabilní půdě pelášil thief. Utíkal velmi rychle a jeho srdce nervózně podávalo enormní výkon. Dýchal, jak jen nejrychleji mohl. Větvičky pod jeho nohama praskaly jedna za druhou. Najednou se před ním objevila překážka. Ze stromu spadlá větev. V ohromné rychlosti, kterou se řítil, nestačil zpomalit a zakopnul o tu větev. Několikrát se na zemi převalil a poté zdvihl hlavu, kterou měl předtím přitisknutou k zemi. Z větve jednoho stromu bleskurychle seskočilo šedé stvoření. Smokie. Thief se zvedl a podíval se kolem sebe. „Poď!“, řekl a znovu se dal do atletického běhu. Neuběhl ani 20 metrů a už slyšel své protivníky. Důvod, kvůli kterému utíkal a to čeho se bál. Před ním se objevil kopec pokrytý hustší vrstvou mechu a posetý kamením. Když ho vyběhnul, ulevilo se mu. Štěkot, který mu naháněl takovou hrůzu, byl sice pořád blíž a blíž, ale na druhé straně kopce byla ta známá bíla záře. Warp. Warp, který ho přenesl pryč z tohoto nebezpečného pralesa. Vítězoslavně vztyčil ruku a chtěl se rozeběhnout dolů z kopce do warpu. Už udělal první krok, ale najednou se mu opět rozbušilo srdce. Během setiny sekundy si uvědomil, co je špatně. Necítil půdu pod nohama a necítil tu rovnováhu, jako vždy. Najednou tvrdě dopadl na tvář a kutálel se hrubým způsobem dolů. Najednou cítil, jak mu něco vypadlo z kapsy. Několikrát se ještě otočil a zavřískal než dopadl těsně před warp. Ohlédnul se za sebou. Asi 10 metrů od něj se válelo několik hadích šupin. Štěkot byl stále blíž a blíž. Najednou byl bezradný. V momentě, kdy se rozohodl, co udělá, bylo pozdě. Na vrchu kopce se objevil pár bílých obrovských tlap. Netrvalo to ani sekundu a další pár byl na světě. Thief se rozeběhnul rychlostí blesku pro šupiny, zatímco několik vlků se tryskem rozeběhlo dolů z kopce. Byl to závod o čas s velice rychlým průběhem. Thief popadnul několk šupin, otočil se a pádil znovu zpět. Jeho vzrušený pocit se smísil s pocitem vítěztví. Ale jeho vlastní nohy hrály proti němu. Zapletl se a spadnul. Než se postavil, už byl v obklíčení několika modrých vlků. Thief otočil několikrát hlavou, aby zjistil počet stvůr, vražedně se koukajících po něm s vyceněnými, čistě bílými špičaky. Jeho tep byl prudký. V hlavě si pořád opakoval jedno: Klid! uklidni se! Notak!! Jeden z vlků už chtěl udělat první krok, když v tom ho trefila šedá koule letící ze stromu. Zásah, který šel přímo do vlkovy hlavy ho na chvíli omráčil. Pod jeho tlapami bylo malé stvoření, připomínající jezevce. Vlk do něj silnou tlapou udeřil a Smokie odletěl několik metrů pryč do houští. Thief využil okamžiku překvapení, vytáhnul nůž a vrhnul se na původně omráčeného vlka. Silným stiskem jedné ruky obejmul vlkův mohutný krk a druhou rukou mu zarazil dýku do tlamy. Tak fajn to je jeden ještě zbejvaj 4., pomyslel si. Zvlčelé čumáky s planoucíma očima hleděly přímo do tváře jeho. Jejich oči se div neproměnily v oheň. Thief čelil čtyřnásobné přesile. Oční kontatk byl stále vyhraněnější. Jeden z vlků se náhle začal připravovat ke skoku. Ale tohle už znal. Starý trik. Vlk se stáhnul a zpoza něj vyskočil další. Přesně tohle thief čekal. Uskočil na stranu. Zvednul se ze země rychlostí blesku. Zabodnul dýku do vlka, který stál vedle něj. Vlk, který předtím blafoval, se bezhlavě na thiefa vrhnul. Toho využil a praštil sebou o zem. Vlk, který se už nemohl zastavit, přeskočil thiefa, který mu zabodnul dýku do hrudi a rozpáral mu břicho. Zbývající dva vlci se bez váhání rozběhli na ležícího člověka. Thief si kleknul na jedno koleno a za zády si rychlými nacvičenými pohyby pomazal dýku jedem. Když už byli jen pár metrů od něj, vzal několik kamenů a hodil je po nich. Poté se převalil na zemi a počkal až vlci zakopnou a dopadnou na místo, kde předtím ležel on sám. Stalo se a on se okamžitě chopil příležitosti a vlky ubodal. Vzpřímil se a prohlédnul si své dílo. Nazelenalý mech všude kolem ležící, byl rudý a krev se do něj vsakovala každou vteřinou. Už nečekal ani chvilku a skočil do mlhy, kam ho následoval i malý roztomilý Smokie.

Mladý ninja, jménem Tinako, který se pokoušel celý svůj život pochopit podstatu své síly, se rozhodnul usadit se a najít si sobě rovnou ženu. Stalo se. Šťastně se oženil a rozhodnul se, že pozbytek svého života se bude ráno probouzet vedle své ženy. Ale chtěl svého nástupce, někoho, kdo by se až dokonce svého života vedle ženy ráno neprobudil. Jaké to pro něj bylo milé překvapení, když jeho žena otěhotněla, přesně tak, jak chtěl. Za vším ale stál někdo jiný. Záhadný přitažlivý nájemný vrah jménem Trei. Dítě bylo jeho. Žena - Lora - se to Tinakovi pokoušela vysvětlit, ale marně. Trei to chtěl zdůraznit svými pěstmi, ale zkušenější Tinako Treie zabil a Loru uvěznil. Celých 5 měsíců musela žít v zajetí. Až jednoho dne nepřišel Tinako sám. Přišel s doktorem, mistrem ve svém oboru a ten odrodil syna. Po nuceném porodu Tinako zabil svou ženu a doktora přiměl k mlčení. Syna pojmenoval Li a vychovával ho tak, jak se na mladého vzdělaného ninju sluší. Ale Li se mu vůbec nepodobal. Skoro pořád se mu zdálo, že Tinako je zcela cizí. Jakoby sám pocházel úplně odjinud, než od sluncem vyhřátého písku a papírových domů Amatsu. Tinako ale ve své výchově neustál ani na minutu. To už do Amatsu přijela skupina záhadných mužů a ubytovala se zde. V noci přišli za Tinakem s tím, že vědí o Treiovi a že alespoň chtějí jeho mrtvolu. Tu jim však zatvrzelý otec dát nemohl, protože ji spálil. Tak se spustila šarvátka. Skupinka zabila Tinaka a unesla mladého ninju jménem Li, který se pomalu začal smiřovat s tím, že některé věci v životě, jako například jeho sen o tom, že se stane vrahem, se zkrátka nesplní. Při únosu si však uvědomil, že mu na otci vůbec nezáleželo, a že je únoscům docela vděčný. Zklamáním pro něj bylo, když uviděl opět poušť. Brzy si však uvědomil, že tenhle písek je divoký a vražedný, ne jako ten jemný v Amatsu. Přiučil se základním věcem a stal se z něho zlodějíček. Teď, když Li procházel prorostlými ulicemi v Payonu, myslel na jedninou věc. Sám sebe se ptal, proč mu nebylo dovoleno zůstat u otce, kde by bylo vše snažší.

Li šel v lesním městě s jasným cílem. V hlavě měl čisto a v kapse plno. Došel k chlapíkovi, kterému všichni řikali Vaan. „Čau, mám tu pro tebe ty šupiny!“, řekl Li. „Co? Jaký šupiny?“, zeptal se Vaan. Vaan měl v poslední době plno věcí na vyřízení a jednoho splývavého týpka si zapamatovat pro něj bylo těžké. Ale přeci jen si vzpoměl. „No jo! To si ty s těma hadama že?“. Li neodpověděl a jen zakýval hlavou. Vytáhnul několik hadích šupina a Vaan mu dal za odměnu pár bílých léčivých listů z rostlin, které rostly všude možně, ale Li to stejně ocenil. Znal totiž někoho, komu se určitě hodí. Schoval listy a šel na druhou stranu města. Cestou se zastavil u prodejce všech možných věcí pro zvířata a koupil Smokiemu několik mrtvých ještěrek. Když došel před zchátralý dům porostlý mechem a plevelem, což v Payonu nebyl žádná neobvyklost, Vybavila se mu další část jeho minulosti.

Když se v pouštním městě jménem Morroc naučil třináctiletý chlapec přežívat, oslovil ho jeden starý čaroděj. Chtěl po něm, aby ho schoval. Liho nezajímal. Ale zaujal ho jeho vzhled. Čaroděj působil bohatým dojmem. A tak ho Li ukryl. Když k němu přiběhla partička zlodějíčků a vyptávala se ho, nic neprozradil. A za to se mu čaroděj, jménem Jerricho odměnil. Když nastala noc partička vyhnala Liho i Jerricha z města. Oba se trmáceli vychladlou pouští až narazili na oázu. Tam se přes noc utábořili. Ale zatímco Jerricho působil bohátým dojmem na Liho, Li působil velmi zvláštním způsobem na Jerricha. Když Li spal, Jerricho namíchal lektvar a vnutil mu ho. Poté Li aniž by o tom věděl začal mluvit o své minulosti, ale Jerrichovi se nezdála ještě jiná věc. Znamení na Liho zápěstí. Jerricho se vyznal ve všech Midgardských rodech, ale toto znamení měl jen jeden rod. Ten rod nebyl nijak známý, bodejť by jo, když to byl rod vrahů. Ale každý muž v tomto rodě měl jeden magický osudový problém. Jerricho Liho upozornil, ale Li, kterému bylo sotva třináct nic nepochopil. Až teď ve svých 17 letech dokázal pochopit, co ho ještě čeká.

Li vstoupil do domu a zavřel za sebou dveře. Na stropě nad sebou si všimnul několika pavučin a pod pavučinami portrétů lidí z Jerrichova rodu Demelijů, které se v tomto domě tradovali už od samotného zakladatele rodu, jak Jerricho Limu řekl. A tak pokračoval chodbou dál až se dostal ke dveřím do místnosti, kde měl Jerricho své všemožné bylinky a lektvary a kde přebýval naprostou většinu času. Otevřel a spatřil Jerricha v křesle, jak kouří ze své dýmky. Bylo vidět, že ho už očekává. Li přišel beze slova ke starému mocnému čaroději a podal mu několik bílých listů. Jerricho kývnul a Li se posadil do křesla, které bylo naproti Jerrichovu. Čaroděj si ve svých stařeckých rukou prohlížel listy. Chvilku se na ně koukal, pak zvednul hlavu a usmál se na Liho. Odložil dýmku i s lístky na stůl vedle sebe. „Tak jak se ti daří mladý Li?“, zeptal se tichým konejšivým hlasem. Li ani na sekundu neustál ve svém kamenném pohledu a odpověděl: „Měl jsem pár problémy s těmi lesními vlky a poranil jsem se.“, vysvětloval Li. Sundal si triko a ukázal poraněná záda Jerrichovi. Na zádech měl velkou tak tak zhojenu jizvu. „Probůh, co jsi to vyváděl?“, zeptal se čaroděj moudrým hlasem a začal jizvu prohlížet. „Bylo jich na mě moc“, řekl Li s naproto kamennou tváří. Zkušený Jerricho odešel pomalým krokem dozadu a začal se přehrabovat v policích. Vytáhnul lahvičku s bílou hustou kapalinou uvnitř. „To je výtažek z těch listů, co jsi mi přinesl. Je to neuvěřitelně hojivá mast“. Odzátkoval a podal lahvičku Limu. Ten si rozetřel mast na ruce a potřel si záda. Li poděkoval, obléknul si triko a opět se usadil. Dali se s čarodějem do řeči o všem možném.

Udeřila dvanáctá hodina. Lora-Ann, dvacetipětilettá hunterka ze střední vrstvy pronterského obyvatelstva se vydala na nebezpečnou cestu. Zavřela dveře velkého domu, sešla ze schodů, ještě jednou se ujistila, že se nikdo nedívá z okna a vyrazila na náměstí. Cestou se dívala na všechny strany. V každém stínu zpozorovala nebezpečí. Celá se chvěla a strach z ní byl cítit stejně, jako vzrušení. Vešla na jednu ze čtyř hlavních ulic a namířila si to rovnou do středu. Cesta byla osvětlená zářem svící z pouličních lamp. Byl slyšet šelest větru a do toho se občas ozval smích z hospody. Bylo jí zima. To se náhle změnilo. Polilo jí horko, když proti sobě spatřila postavu. Voják z královské stráže. Nebo hůř templář. Lora-Ann ztuhla a pomalu šátrala po zadní části těla. A našla to co hledala - pouzdro od dýky. Vytáhla ji a šla dál. Církev teď měla obrovskou moc. Slovo templářů a Papeže bylo tak mocné, že kdyby si Papež usmyslel, že všichni budou platit extra daň za nic, tak by se ho všichni i král natolik zalekli, že by se ty poplatky prostě začali vybírat. Když si to Lora uvědomila, už měla chuť se otočit a utéct, ale stín nebyl zjevně to, čím se zdál být. Jen nějaký opilec. Loře se ulevilo. Prošla kolem opilce, který si ji takřka ani nevšimnul a v pořádku došla na náměstí. Posadila se na lavičku a čekala. Věděla, že přijde obchodník s lektvary a vědou, se svými pomocníky, což jsou většinou nájemní rytíři a žoldáci, kteří se na nic zbytečně nevyptávají a věděla, že po ní bude chtít kameny, které si obědnal, které Lora propašovala, a které má u sebe v bytě. Věděla, že potom s ním všichni půjdou, že alchymista jediný potom půjde s ní až do bytu, kde mu ona dá kameny do brašen a vozíků, které postupně budou odvážet a odnášet ti pacholci a že potom, až vše proběhne v klidu a tichosti, jí alchymista zaplatí za dobře odvedenou práci. Co však nevěděla bylo, že schůzku někdo prásknul. Někdo z alchymistovi ochranky. Takže nevěděla, že na náměstí se má ještě odehrát slušný masakr. A potom nevěděla, že alchymista si objednal někoho, kdo před schůzkou obhlídne terén, kdo potom s celou skupinkou půjde, nepozorován nikým, až do domu, a kdo bude mít za úkol umlčet hunterku i se zbylou ochrankou, která ale nejdříve bude muset odvést svou práci.

Li o deset let potději, tedy ve svých 27 letech, byl zkušený nájemný vrah, který se nezaleknul ani té nejodpornějsší práce. V podsvětí byl velice vyhledávaný. A Papežem, tudíž tedy i celým templářským oddílem a tudíž i celou královokou gardou, byl hledán pro obrovský počet loupeží, vražd a dalších zhřešení proti bohu. Pro veřejnost, kvůli nedostatku informací, byl znám jako věčně unikající nebezpečný vrahoun s přezdívkou Stín. Li byl velice schopný ve svém nebezpečném ale vzrušujícím oboru. Ani jednou nezklamal. Ale vše je jednou poprvé. A pro něj to poprvé bylo, když se mu ozval záhadný alchymista, potřebující někoho, kdo by dokázal umlčet peníze požadující svědky. Li samozřejmě práci přijmul a alchymista známý pod přezdívkou Šaman mu upřesnil informace. Li měl za úkol „ze stínu“ provázet celou akci a odrážet všechna možná nebezpečí plus umlčení všech zůčastněných vyjma sebe a Šamana. Za to mu byla nabídnuta velice tučná odměna, kterou nemohl odmítnout. A tak se dostavil na Pronterské náměstí před půlnocí a skutečně obhlédnul terén. Zatímco jeden bezdomovec odmítnul odejít, druhý se podvolil Liho rozkazu, a to obzvláště poté, co viděl, jak zahelný tajemný muž podříznul jedo vrstevníka. Li vstoupil do jednoho z domů a vešel do bytu, kde bylo dobře vidět na náměstí. Přistoupil k oknu a začal se dlouze dívat na náměstí. Asi za čtvrt hodiny přišla mladá dívka. Přesto, že byla tma a svíce byly opravdu slabé, viděl její obrys, který se u žen téhle doby opravdu často nevidí. Zabít takovu nádhernou dívku…, zamyslel se Li, ale práce je práce a Šaman je solidní muž, který si jiné solidní muže, v jiném slova smyslu, najímá a vidět soucit na tváři proslulého zabijáka, by ho nepotěšil. A tak Li vyčkával dál. Ale ani on nevěděl, že postavy na náměstí, už jsou takřka mrtvé.

Bože doufám, že mě nikdo nevidí, pomyslela si Lora, zatímco byla už dobrých pár minut pozorována tajemným přízkrakem. V tom se z ulice vynořilo několik stínů. Celkem jich bylo 6. To zpozoroval i Li i Lora. Skupinka se přiblížila. Lora se postavila a vyšla za nimi. Obě trasy se střetly poblíž jedné z dohořívajících pouličních lamp. Když se tak stalo, Li už u okna nebyl. Sešel potichu ze schodů domu a vyšel zadním vchodem. Přitisknul se ke zdi a ucítil tichý šelest větru. Najednou se od náměstí ozval křik a hluk o sebe řinčící zbroje. Li se opatrně nahnul přes roh domu a podíval se směrem k náměstí. Viděl jen dva žoldáky od Šamanovy ochranky. Ale to, co následovalo bylo už zajimavější. Ten který stál víc vzadu vytáhnul meč aniž by to ten před ním zaregistroval. Li jen pozoroval, jak jeho ostří proniká do těla nicnetušícího nájemného rytíře. Potom se ozvaly rány a hluk menší potyčky. Li se chtěl podívat, co se tam děje, ale nemohl. Kdyby ho kdokoliv zpozoroval, byl ztracený, protože by sputil poplach a stovky stráží by se po celé Pronteře vyrojily během malé chvilky. Li si okamžitě položil několik otázek. A chtěl na ně znát odpovědi. „Nikdo vás neviděl?“, zeptal se Šaman hrubým tajemným hlasem. „Ne nikdo.“, odpověděla Lora hlasem vystrašeným. Bylo na ní cítit, že se bojí. Ale uvnitř ní to pracovalo trochu jinak. Byla napnutá, jak struna, ale přeci jen cítila něco přitažlivého. Něco vzrušujícího. Ten pocit se ji líbil. Jako by něco nedokonalého se ji dostávalo pod kůži víc a víc. Jako by měla jít s věděním, toho, že neumí dostatečně chodit, ale ona stejně chce a půjde. Mrazilo jí na zádech, ale příjemně a ona si vychutnávala každou sekundu. Ale pak její zvláštně krásné podprahové pocity a ony pocity vytvářejíící tichou atmosféru narušil břinkot zbraní. Lora se najednou ohlédla a viděla, jak několik stráží a několik templářů pobíjí Šamanovu ochranku. Do toho všeho se ozval zoufalý stařecký vychraptělý hlas alchymisty: „Nééé!!! Nevíte co děláte!!!! Bráníte vědě!! Nechf…sf!“. Poslední větu už nedořekl, protože mu někdo rozsekl mečem hlasivky, přestože mířil jinam. Krev stříkala na všechny strany a Lora, která měla od skupiny odstup, uviděla, že několik vojáků jde na ni. Na ochablou, slabě vypadající dívku. Neměla nic, čím by se bránila, a tak se dala na rychlý útěk. Vojáci by se byli vydali za ní, ale ze tmy se najednou ozval silný mohutný hlas. „Sůjte!!! Odkliďte ty mrtvoly!“. Najednou se zpoza skupinky vojáků triskem vyřítily dvě Peca. Jedno větší, druhé menší. Černě oděnný rytíř a vedle něj bílou vyzařující templář s pohrdavým výrazem ve tváři. Lora utíkala hlavní ulicí podél lamp a na nic nemyslela. Vůbec nic jí hlavou neprobíhalo. A místo toho zvláštního omamného pocitu teď cítila adrenalin, jak se ji po celém těle rozbíhá naježený pocit toho, že útěk má již skoro jistý. 30 metrů za ní se však ze tmy vyřítily dva stíny obrovských koní, z nichž jeden vyzařoval do tmy magickou auru běloby. Najednou ucítila beznaděj. Peca byla rychlá a Lora cítila, že tohle už nemůže stihnout. Najednou ji napadlo ztratit se v přicházející uličce mezi domy, ale na to už bylo pozdě. Někdo ji totiž v jejím rychlém sprintu chytil za ruku. Zavřela oči a cítila jak ji někdo silou vtáhnul do oné uličky. Mírně se narazila o zeď a nohy se jí podlomily. Otevřela oči a otočila hlavu. Dívala se ven z uličky na hlavní ulici, kde spatřila vysokou postavu celou zahalenou do černého pláště z bavlny. Li stál na ulici a čekal až Peca dorazí těsně před něj. Přesně jak očekával, se těsně před ním obě zvířata zastavily. Následovala chvilka ticha. Rytíř v černém se střídavě díval na Liho a na bíle oděného templáře. Templář zase pořád nasupeným pohledem přeměřoval Liho. A Li se jen se zklopeným zrakem a s lehkým úsměvem na tváři díval do země. Potom zvednul hlavu. „Víte kdo jsem?“, zeptal se zcela vážným a klidným hlasem. „Stín“, nasupeně vyprsknul templář místo odpovědi. „Takže to nebudeme prodlužovat.“, řekl Li monotóně a zvednul hlavu k černým mrakům. Potom opět začal zklápět hlavu a pohledem se zastavil na templářovi. Nasadil provokativní arogantní úsměv a řekl: „Sestup z toho zvířete templáříčku, ať je to fér“. Na to se templář rozjel plnou rychlostí proti Limu a napřáhnul meč na pravou stranu. Proč mi všechno tak vychází?, zeptal se Li sám sebe. Templář už už začal s mohutným sekem, ale Li byl mnohem rychlejší. Když už templář nemohl svůj záměr - a sice useknout Liho hlavu - změnit a byl už ostřím velice blízko svého cíle, Li rychle sklopil hlavu, nahnul své tělo na levou stranu (tudíž dál od kolem něj projíždějícího Grand peca peca s jezdcem) a ruce nastavil na pravou stranu. Mezi tělem Peca a jeho rukama byla malá mezera. Z rukávu mu ale náhle vylítly jako břitva ostré nástroje se zvláštním uspořádáním. Katary. Ty podélně rozřízly Grand peco peco. Li zavřel oči a krev vystříkla a potřísnila všechno kolem. Peco se převrátilo na stranu, chvilinku zapózovalo na jedné noze a pak se s obrovskou silou zřítilo i s templářem. Pak se Li vzpřímil a otevřel oči. Na to rytíř v černém s mírně vystrašenou grimasou ve tváři sestoupil z koně a pomalou ale jistou chůzí šel k Limu. „K tobě budu mít větší úctu.“, řekl Li. Rytíř vystrašeně ale mlčky pokračoval. „Tak se předveď!“, vyzval ho Li. Náhle se rytíř zastavil. Vytasil velký obouruční meč a po hlavě se vrhnul proti Limu. Kdykoliv, kdy mohl, snažil se zasáhnout. Meč hvízdal ve vzduchu, jako píšťala. Pořád a pořád. Ale Li se všemu dokázal vyhnout. Je s tebou konec kamaráde, pomyslel si Li. Rytíř se vodorovně rozpřáhnul, ale ucítil, že je něco špatně. Místo toho, aby meč promáchnul, s řinknutím se zastavil o Liho pravou kataru. Levou chtěl Li udeřit rytíře do obličeje, ale rytíř sklopil hlavu a udělal něco hodné mistra. Upustil meč a chytil Liho ruce, které mířily do nebe. Dal je k sobě a secvaknul je svou pravou rukou. Levou rukou vytáhnul nůž a přiložil ho na Liho krk. Najednou se mu ve tváři objevil dětsky šťastný výraz. „Dostal sem tě!“, vyhrknul trochu zadýchaně ale s velkým nadšením. To sotva!, pomyslel si Li. Vyškubnul se mu směrem zároveň dolů a dozadu, aby ho neohrozil nůž na krku. A poslední co rytíř viděl byl meč řítící se šikmou ladnou křivkou k němu. Meč mu rozťal hlavu a rytíř mrtvý se zhroutil na zem. Najednou se ozvalo nelidské zařvání, které mělo symbolizovat hněv. Li neváhal a udělal na zemi pár sudů a postavil se. Nad mrtvolou rytíře se skláněl onen templář. Li věděl, že za ním kdosi dýchá a chce ho zabít, ale taky věděl, že rytíř nic neví, a tak využil situace. „To ty!! Ty za to můžeš!!!“, rozkřiknul se templář, který měl svůj bílý oděv od krve a na tváři několik škrábanců od pádu. „ZABIJU TĚ!!!“, rozkřiknul se. Napřáhnul meč nad sebe a rozběhnul se na Liho. Ale Li udělal neočekávanou věc. Ve správném momentu rychle postoupil o krok a probodnul templáře skrz na skrz. Zatímco templář s bezmocně danýma rukama nad hlavou upustil meč dozadu a díval se vražedným pohledem na Liho, který se začal proměňovat na lítostný výraz, Li spustil mechanismus na pravé ruce, čímž se katara opět zasunula do rukávu a podepřel templáře, aby nespadnul na zem. Vyňal levou kataru a také ji, i když byla od krve, zasunul. Opatrně položil templáře na zem, zakryl mu oči víčky a opět se vzpřímil a zaposlouchal se do zvuků. Uslyšel přibližující se stráže. Ohlédnul se do uličky, kde stále ležela vyděšená Lora. Vstoupil do uličky a pomalu se sehnul k Loře. Ta se mu s vyděšeným výrazem podívala do očí, jako by mu to vyčítala, jako by se ho bála a začala se nohama odstrkovat od Liho. Li ji chytil za ruku a rázně ji postavil. Lora se mu opět podívala do očí. Potom se otočila a začala rychle utíkat. Běžela dál a dál do uličky. Zahnula. Potom znovu. A znovu. Dokud neuviděla jednu z hlavních ulic. Vběhla na ni a začal se rozhlížet. Na ulici se pořád svítilo. Lora na ulici zahlédla hostinec. Od toho si pamatovala kudy jít. Za hostincem zahnu a bude to dobrý. Bude to dobrý, opakovala si pořád. Ale ještě než se k hostinci přiblížila ve tmě uviděla dvě siluety. Stráže. Lora ani nevěděla co dělá a šla dál. Vedle ní byly schody dolů do hostince a najednou ji někdo opět popadnul za ruku a táhnul za sebou dolů do hostince. Li otevřel dveře a strčil Loru dovnitř. Sám vstoupil a zavřel za sebou.

Příběh nekončí, psát budu jak jen budu moct…