***...___Vzpoura Vrahů___...***

Jsem to ale nezdvořák, ani jsem se nepředstavil. Inu, nemám jméno. Jen přezdívku. Můžete mi řikat dvěma způsoby. První (Při tomto způsobu obvykle zpozorním a poté mi dojde, že mě neznáte): Bezejmený. Druhý (Tak to už většinou utíkám, protože tak na mě většinou volají strážci): Stín. Ale budu o sobě mluvit jako o Stínovi. Prostě jsem Stín. Ještě, aby Vám došlo, Jak jsem k tomu přišel (jménu).

Když jsem byl ještě malý kluk, byl jsem vychováván u sester v Pronterském klášteře. Jednoho dne jsem utekl a hrál si se zdejšími zvířátky. Jen si pamatuju, že jsem šel východ. Pak jsem změnil směr na sever, a pak už si jen pamatuji, že mě nějaký rytíř vezl na Pecu Pecu, až do Morroca. Tamní děti byly většinou chudé a ze zlodějských rodin. Po pár týdnech po slibu, který jsem dal sám sobě, a to sice že nebudu krást jsem ukradl svou první věc. Měl jsem hlad a okradl jsem rytíře - toho který mne přivez. Odhalil mě a já mu utekl a zmizel, dokud neodjel na lov. Od té doby mi říkají Stín.

Od jídla jsem začal krást věci a od věcí peníze. Jednou jsem dokonce okradl Dropse. Měl u sebe nashromážděno pět jablek a já mu je vzal. Tehdy v pubertě jsem se tomu jen smál. Ale teď už bych to bral vážněji. I když pár jablek je pár jablek. Když jsem dosáhl věku 20ti let, společně s klukama jsme se dohodli okrást jednoho kněze. Trochu se to zvrtlo a my ho zabili. Hrůza. Boží pomcník se modlil a zůstal oddaný bohu do posledního dechu. Naše dýky a kudly vykonali práci velice rychle. Ostatní ho okradli, ale já nevzal ani mrť.

Od týhle události se staly dvě věci. První: Všichni kámoši, kteří okradli toho kněžího, buď umřeli, nebo se jim stávaly divné a humusné věci. Druhá: Zaujmul jsem Šéfa spolku vrahů. Řekl mi, ať jdu za ním, a prý jestli ho dokážu v poušti stopovat až k domu jeho spolku. První test = první úspěch. Druhý - zabít označená monstra se mi tak trochu zvrt. Sapdl jsem do díry, a když jsem se probral, ucítil jsem nějaký zápach. Ve světle svíce se objevila zohavená tvář. Smrdělo to hůř, než zombíci v Payonské jeskyni. Můj výkřik se jen odrazil od stěn. „Ghoul!!“, zařval jsem na celé kolo. Ten zápach, to byla hrůza. A jeho schopnosti boje byli na zelenýho zombie poněkud dobré. Teda v porovnáním se zombiem to byla hvězda, která mě porazila. Ale já mám heslo. To heslo zní: Když jsi na dně - schoverj se. „Ššššsss“, ozvalo se a já nebyl vidět. Přesně v tom okamžiku se rozletěly dveře. Koukám a tam nikdo. „Vzsst, vzsst.“, a Ghoul ležel u nohou jednoho z vrahů, který mi s úsměvem na tváři oznámil, že jsem splnil zkoušky a také prý jeho očekávání.

Potom mě spolek ušil různé schopnosti. Celé večery mi jednotliví členové rozprávěly o jejich dobrodružstvích, jiní zase o zkušenostech. Pěkně mě tam uvítali. Ale asi bych odstoupil, kdybych věděl co mě v příštím týdnu čeká. Po dvou dnech jsem se vrátil do města, do svého bytu. Na prahu mě čekal domovník, a že mu dlužim prachy, a že mu dlužim prachy, a že mu dlu… a bla bla bla bla. No dal jsem mu 1250 zenů. Zbylo mi jen 1000. Jen tak tak. Ale on si ještě účtuje prej 8500 zenů . V noci jsem se probudil po pěkném snu s holkou, která se mi moc líbí. Dobrý na tom je, že se známe od mala. A špatný na tom je, že je to kněžka a nemá ráda zloděje, jako já. I když pro mne má slabost .

Nechtělo se mi spát. Šel jsem se projít kolem kráteru, uprostřed města. Opřel jsem se o trosky kamení a vzdechl. Najednou na mne zezadu někdo sáhl. Ruka byla od něčeho vlhká. Zatajil se mi dech a zrychlil tep. Ve strachu jsem se otočil a vlepil pěstí neznámému člověku. Chlap se svalil, ale okamžitě postavil. Byl velice hbitý. „Neblázni!“, zasyčel na mě. Byl to ten co odrovnal toho Ghoula. „Jsem Link. V našem spolku proběhla vzpoura. Šéfa zajali a ty, co byly proti zabili.“, začal na mě rychle mluvit. „A co já s tím mám dělat?“. „Pojď se mnou. Chci ho osvobodit. V poušti je ještě hodně mejch kamarádů. A potom s jeho pomocí se postavíme těm zbejvajcím.“. Přikývnul jsem na souhlas a vyrazili jsme. Během cesty my dal mapu budovy a vyložil mi plán.

Chtěl to udělat asi takhle: Každému nám dá vrhací dýku, aby jsme je mohli rychle a tiše zabít. Mrtvoly shodíme do jezera za budovou a pronikneme dovnitř. Do vězení je to kus cesty, a proto půjdeme nenápadně, ale společně.

Tiše jsme se blížili k budově. Téměř celou cestu nikdo nepromluvil. Poušť byla chladná. Nebylo vidět skoro ani na krok. Zrovna jsem začal přemýšlet jestli se vůbec strefím, až se bude házet. „Skrčte se a za mnou!“, řekl rázně, potichu i nahlas Link. Začal vát studený vánek. Naše kroky byly přehlušovány pískem, který se díky větru o sebe třel. Dýky už jsme měli a „F f f f.“. Cíl byl zasažen. „Stíne, budeš dělat toho strážce, když někdo cizí půjde. Zůstaneš tu. Stíne, shoď ho do jezera.“, přikázal mi Link.

Tak s tím jsem nepočítal. Ten chlap musel vážit pěknejch sto kilo. Okradl jsem ho. Nic moc. 700 zenů a nějaká kudla tomu. Mohla mít cenu tak maximálně 1000zenů. Ale rozhodně lepší než nic. Na mé pozici si nemůžu stěžovat. Odvalil jsem ho a převlíkl se za něj. Byla poměrně zima a jeho vyhřáté hadry byly bezva.

Po dvou minutách ke mě přišel nějakej podivín a řekl mi, že za 10 minut mě vystřídá. No, znervózněl jsem, ale nenechal jsem to na mě znát. Obličej jsem měl přikrytý a neodpověděl jsem, takže mě nepoznal. O další 3 minuty později se ozval hlasitý výkřik. „Aaaghh!!! Poplaaach!!!“. Neváhal jsem a vběhnul dovnitř.

Vytáhl jsem mapu, kde byl označenej žalář. Prošel jsem mnoha chodbami, potkalk jsem asi tři lidi, až jsem se dostal na místo určení. Všude byly slyšet výkřiky, a ve světle svící byly vidět stíny a na podlaze krev. Dalo by se říct: potoky krve. Kouknul jsem se vzhůru. Bojovalo tam několik vrahů mezi sebou. Nebylo poznat, kdo je kdo. Uviděl jsem Linka, jak bojuje proti dvoum smradům. Stiskl jsem zařízení na zápěstí obou rukách a vyjely mi katary. Zezadu jsem se k nim přiblížil a probodnul jsem jim srdce. Link mi ukázal na koho zaútočíme. Skočil jsem po něm a Link po něm hodil dýku a přeříznul mu achylovku. Složil se nazem a já do něj začal bodat. Po pár minutách boje jsme vyhráli a to pro, že na jejich straně zavládnul chaos a zmatek. Možná s tím Link počítal a možná to i byl jeho záměr. Rozhodně když vyvoláte na soupeřově straně zmatek a chaos, máte to napůl vyhrané.

Šéf se jmenoval a jmenuje (teda snad, jen doufám, že žádná jiná vzpoura momentálně neprobíhá) Frank a každému nám dal 5000 zenů. Po tejdnu jsem vypadl a po dalšíám jsem si vyrobil prut. Zaplatil jsem domovníkovi 6000 a on se s tím spokojil. Už se netěším na další měsíc . A další den jsem začal rybařit nedaleko Morroca.

Právě teď jdu do postele. Uvidíme co se mi bude tentokrá zdát.

Wroten by — jakub fribert 01/08/2009 10:33